Eine freie Initiative von Menschen bei  anthrowiki.at,  anthro.world,  biodyn.wiki und  steiner.wikimit online Lesekreisen, Übungsgruppen, Vorträgen ... |
|
|
Use Google Translate for a raw translation of our pages into more than 100 languages. Please note that some mistranslations can occur due to machine translation. |
Alle Übersetzungen
Aus BiodynWiki
Gib einen Nachrichtennamen ein, um alle verfügbaren Übersetzungen anzuzeigen.
Es wurden 6 Übersetzungen gefunden.
| Name | Aktueller Text |
|---|---|
| V Tschechisch (cs) | Ústřední místo v osevním postupu zaujímají vedle tržních plodin pícniny jetel (''Trifolium'') a vojtěška (''Medicago'') s přídavkem směsi pícních trav a bylinek. Jetel a vojtěška jednak jako hlubokokořenící rostliny přímou cestou — vázáním dusíku, zpřístupňováním minerálů a bohatstvím kořenové hmoty — oživují celý objem půdního profilu, a to tím více při víceletém, bujném porostu, jednak patří na rostlinné rovině nepřímo k největším podporovatelům trvalé úrodnosti půd. Děje se tak prostřednictvím pícních mas, které jsou přeměněny a zušlechtěny přežvykováním a jako hnojivo se vracejí na půdu. Pěstování pícních luskovin je doplněno zrninkovými luskovinami, mimo jiné bobem obecným (''Vicia faba''), lupinou (''Lupinus'') a hrachem setým (''Pisum sativum''). V osevním postupu stojí buď v čisté kultuře, nebo ve směsné kultuře s ovsem, přednostně před okopaninovými plodinami. Priorita jetele a vojtěšky v osevním postupu klade hranice pěstování zrninkových luskovin. Důvodem je kyjatka jetelová (''Sithonia lineata''), která dokáže pícní luskoviny v raném mládí značně poškodit. Klíčovým problémem červeného jetele — méně pěstování vojtěšky — je sklerotinia jetelová (''Sclerotinia trifolium''). Je to typická choroba osevního postupu. Černé sklerotie (plodnice houby) lpí na kořenovém krčku, ničí cévní svazky a jetelová rostlina uvadá na přelomu jara ze dne na den. Trvalé formy houby se mohou v půdě udržet až osm let. Návrat červeného jetele, a rovněž vojtěšky, by proto měl nastávat nejdříve každých pět až šest let. Při nejméně dvouletém pěstování je problém pcháče pro následnou plodinu vyřešen a rovněž stav nematodů se výrazně snížil. |
| V Deutsch (de) | Zentral in der Fruchtfolge stehen neben den Marktfrüchten die Futterpflanzen Klee (''Trifolium'') und Luzerne (''Medicago'') mit einem Zusatz einer Mischung von Futtergräsern und Kräutern. Klee und Luzerne beleben einerseits als Tiefwurzler auf direktem Weg durch Stickstoffbindung, Mineralaufschließung und Reichtum an Wurzelmasse das ganze Volumen des Bodenprofils – dies umso mehr bei mehrjährigem, wüchsigem Bestand –, andererseits zählen sie auf pflanzlicher Ebene indirekt zu den großen Förderern der Dauerfruchtbarkeit der Böden. Dies geschieht durch die Futtermassen, die, über die Wiederkäuerverdauung umgewandelt und veredelt, als Dünger auf das Land zurückkehren. Der Anbau von Futterleguminosen wird ergänzt durch Körnerleguminosen, u.a. Ackerbohne (''Vicia faba''), Lupine (''Lupinus'') und Erbse (''Pisum sativum''). Sie stehen in der Fruchtfolge entweder in Reinsaat oder in Mischkultur mit Hafer, vorzugsweise vor Hackfrucht. Die Priorität von Klee und Luzerne in der Fruchtfolge setzt dem Anbau von Körnerleguminosen Grenzen. Grund ist der Blattrandkäfer (''Sithonia lineata''), der die Futterleguminosen im frühen Jugendstadium erheblich zu schädigen vermag. Das Kernproblem des Rotklees – weniger des Luzerneanbaus – ist der Kleekrebs (''Sclerotinia trifolium''). Er ist eine typische Fruchtfolgekrankheit. Die schwarzen Sklerotien (Fruchtkörper des Pilzes) haften am Wurzelhals, zerstören die Leitgefäße, und die Kleepflanze welkt im anbrechenden Frühjahr von einem Tag auf den anderen dahin. Die Dauerformen des Pilzes können sich bis zu acht Jahren im Boden halten. Eine Wiederkehr des Rotklees und auch der Luzerne sollte daher frühestens alle fünf bis sechs Jahre erfolgen. Bei mindestens zweijährigem Anbau ist das Distelproblem für die Folgefrucht gelöst und auch der Bestand an Nematoden hat sich bedeutend verringert. |
| V Englisch (en) | Central in the crop rotation, alongside the market crops, stand the fodder plants clover (''Trifolium'') and lucerne (''Medicago''), supplemented by a mixture of fodder grasses and herbs. Clover and lucerne, on the one hand, as deep-rooters enliven the entire volume of the soil profile by the direct pathway of nitrogen fixation, mineral release, and an abundance of root mass — all the more so with a stand of several years' vigorous growth —, while on the other hand they belong, at the plant level and indirectly, to the great promoters of the [[Dauerfruchtbarkeit|enduring fertility]] of the soils. This comes about through the fodder masses that, transformed and refined through ruminant digestion, return to the land as manure. The cultivation of fodder legumes is complemented by grain legumes, among them field bean (''Vicia faba''), lupin (''Lupinus'') and pea (''Pisum sativum''). These stand in the crop rotation either as a pure stand or in mixed cultivation with oats, preferably before a root crop. The priority of clover and lucerne in the crop rotation places limits on the growing of grain legumes. The reason is the leaf-margin weevil (''Sithonia lineata''), which is capable of causing considerable damage to fodder legumes in the early juvenile stage. The core problem of red clover — less so of lucerne cultivation — is clover rot (''Sclerotinia trifolium''). It is a typical crop-rotation disease. The black sclerotia (fruiting bodies of the fungus) cling to the root collar, destroy the vascular tissue, and the clover plant wilts from one day to the next as early spring breaks. The resting forms of the fungus can persist in the soil for up to eight years. A return of red clover, and of lucerne as well, should therefore not take place before five to six years at the earliest. With at least two years of cropping, the thistle problem for the following crop is resolved and the population of nematodes has also diminished significantly. |
| V Spanisch (es) | En el centro de la rotación, junto a los cultivos comerciales, se encuentran las plantas forrajeras trébol (''Trifolium'') y alfalfa (''Medicago''), con la adición de una mezcla de gramíneas forrajeras y hierbas. El trébol y la alfalfa, por una parte, como plantas de raíz profunda vitalizan directamente, mediante la fijación de nitrógeno, la descomposición de minerales y la abundancia de masa radical, todo el volumen del perfil del suelo —tanto más cuanto más prolongado y vigoroso sea el cultivo—; por otra parte, cuentan en el plano vegetal, de manera indirecta, entre los grandes promotores de la fertilidad perdurable de los suelos. Esto ocurre a través de las masas forrajeras que, transformadas y refinadas por la digestión de los rumiantes, retornan a la tierra como abono. El cultivo de leguminosas forrajeras se complementa con leguminosas de grano, entre ellas la haba de campo (''Vicia faba''), el lupino (''Lupinus'') y el guisante (''Pisum sativum''). En la rotación se sitúan en monocultivo o en cultivo mixto con avena, preferiblemente antes de cultivos de escarda. La prioridad del trébol y la alfalfa en la rotación establece límites al cultivo de leguminosas de grano. La razón es el gorgojo del borde foliar (''Sithonia lineata''), que puede dañar considerablemente las leguminosas forrajeras en estadio juvenil temprano. El problema central del trébol rojo —menos del cultivo de alfalfa— es la podredumbre del trébol (''Sclerotinia trifolium''). Es una enfermedad típica de la rotación. Los esclerocios negros (cuerpos fructíferos del hongo) se adhieren al cuello de la raíz, destruyen los vasos conductores, y la planta de trébol se marchita al despuntar la primavera de un día para otro. Las formas persistentes del hongo pueden mantenerse en el suelo hasta ocho años. El retorno del trébol rojo y también de la alfalfa debería producirse, por ello, como mínimo cada cinco o seis años. Con un cultivo de al menos dos años, el problema de los cardos para el cultivo siguiente queda resuelto y la presencia de nematodos también se ha reducido considerablemente. |
| V Französisch (fr) | Au cœur de l'assolement, aux côtés des cultures de marché, se trouvent les plantes fourragères trèfle (''Trifolium'') et luzerne (''Medicago''), complétées d'un mélange de graminées fourragères et de plantes herbacées. Trèfle et luzerne, d'une part, en tant que plantes à enracinement profond, vivifient directement l'ensemble du profil du sol par fixation d'azote, solubilisation des minéraux et richesse en masse racinaire — d'autant plus lors de peuplements pluriannuels et vigoureux —, d'autre part, elles comptent indirectement, sur le plan végétal, parmi les grands promoteurs de la fertilité durable des sols. Cela s'accomplit par les masses fourragères qui, transformées et affinées par la digestion des ruminants, retournent sur la terre en tant que fumier. La culture des légumineuses fourragères est complétée par des légumineuses à graines, parmi lesquelles la fève des champs (''Vicia faba''), le lupin (''Lupinus'') et le pois (''Pisum sativum''). Elles figurent dans l'assolement soit en semis pur, soit en culture mixte avec l'avoine, de préférence avant culture sarclée. La priorité accordée au trèfle et à la luzerne dans l'assolement fixe des limites à la culture des légumineuses à graines. La cause en est le sitone du trèfle (''Sithonia lineata''), qui est capable d'endommager considérablement les légumineuses fourragères au stade juvénile précoce. Le problème central du trèfle rouge — moins de la luzerne — est le sclerotinia du trèfle (''Sclerotinia trifolium''). C'est une maladie typique de l'assolement. Les sclérotes noires (corps fructifères du champignon) adhèrent au collet, détruisent les vaisseaux conducteurs, et la plante de trèfle dépérit d'un jour à l'autre avec l'arrivée du printemps. Les formes persistantes du champignon peuvent se maintenir dans le sol jusqu'à huit ans. Un retour du trèfle rouge, et aussi de la luzerne, ne devrait donc intervenir qu'au plus tôt toutes les cinq à six ans. Avec une culture d'au moins deux ans, le problème des chardons pour la culture suivante est résolu et la population de nématodes s'est aussi considérablement réduite. |
| V Polnisch (pl) | Centralnym ogniwem płodozmianu, obok roślin towarowych, są rośliny pastewne: koniczyna (''Trifolium'') i lucerna (''Medicago'') z domieszką mieszanki traw pastewnych i ziół. Koniczyna i lucerna z jednej strony — jako rośliny głęboko korzeniące się — ożywiają bezpośrednio całą miąższość profilu glebowego poprzez wiązanie azotu, uruchamianie minerałów i bogactwo masy korzeniowej; dzieje się to tym skuteczniej, im dłużej i bujniej trwa uprawa wieloletnia. Z drugiej strony należą one na poziomie roślinnym pośrednio do wielkich sprawców trwałej żyzności gleb — poprzez masy paszowe, które po przetrawieniu i uszlachetnieniu przez przewód pokarmowy przeżuwaczy wracają na pole jako nawóz. Uprawę pastewnych roślin strączkowych uzupełniają strączkowe nasienne: bobu (''Vicia faba''), łubinu (''Lupinus'') i grochu (''Pisum sativum''). W płodozmianie stoją one albo w siewie czystym, albo w uprawie mieszanej z owsem, najchętniej przed okopowymi. Pierwszeństwo koniczyny i lucerny w płodozmianie wyznacza strączkowym nasiennym pewne granice. Powodem jest oprzędzik lucernowiec (''Sithonia lineata''), który potrafi wyrządzić poważne szkody w pastewnych roślinach strączkowych we wczesnym stadium wzrostu. Głównym problemem czerwonej koniczyny — w mniejszym stopniu lucerny — jest zgnilizna twardzikowa (''Sclerotinia trifolium''). Jest ona typową chorobą płodozmianową. Czarne sklerocja (owocniki grzyba) przyczepiają się do szyjki korzeniowej, niszczą naczynia przewodzące, a roślina więdnie z nastaniem wiosny z dnia na dzień. Trwałe formy grzyba mogą utrzymywać się w glebie do ośmiu lat. Powrót koniczyny czerwonej, a także lucerny powinien zatem następować najwcześniej co pięć do sześciu lat. Przy co najmniej dwuletniej uprawie problem z ostami dla rośliny następczej zostaje rozwiązany, a liczebność nicieni znacznie się zmniejsza. |
